Prevence násilí a podpora duševního zdraví

Prevenci násilí a podporu duševního zdraví považujeme za klíčové pilíře bezpečnější a odolnější společnosti. Proto je pro nás důležité zvyšovat povědomí o těchto zásadních tématech.

Psychické následky traumatických událostí nejsou krátkodobým problémem – výzkumy ukazují, že například po masovém traumatu, jako byl teroristický útok na ostrově Utøya v Norsku v roce 2011, přeživší čelí komplikacím ve svém životě v důsledku traumatu i mnoho let po události. Díky mezinárodní spolupráci víme, že podpora musí být dlouhodobá a dostupná.

Zaměřujeme se zejména na spolupráci a výměnu zkušeností s odborníky a institucemi, jako je Centrum resilience Univerzity Karlovy. Čerpáme cenné informace ze zahraničních organizací, například Norského výzkumného institutu pro násilí a traumatický stres (NKVTS).

Rektorát Univerzity Karlovy se rozhodl ponechat akademické prostředí přístupné veřejnosti. Z tohoto důvodu neuvažuje o zavádění bezpečnostních rámů do budov UK. O to důležitější je hledat jiné cesty, jak posilovat bezpečí – cestu prevence, všímavosti a včasné pomoci.

Už rok a půl si kladu otázku – a nejsem v tom jistě sama – co konkrétního mohu udělat pro to, aby se školní i akademické prostředí stalo skutečně bezpečným.

Po vražedném útoku v prosinci 2023 jsme přišli o iluzi, že školy jsou místem, kam se chodí bez obav. Najednou už to není samozřejmost: místo, kde mají být v bezpečí naše děti a studenti, se stalo místem ztráty a bolesti. Odmítám tuto skutečnost přijmout bez reakce, bez odpovědnosti a bez snahy o změnu. Ztráta mladých životů nesmí zůstat jen tragédií. Potřebujeme se z ní poučit a hledat způsoby, jak podobnému zlu čelit.

Jako probační úřednice a vysokoškolská pedagožka mám možnost být nablízku pachatelům trestných činů, obětem i studentům. Právě proto cítím povinnost podělit se o zkušenosti a nabídnout pohled, který může být inspirací. Zlo nikdy z našeho života úplně nezmizí. Ale věřím, že je v našich silách snižovat rizika, rozpoznávat varovné signály a zmírnit napětí, které může vést k tragédiím.

Škola jako bezpečné prostředí

Škola má být místem, kde se cítí bezpečně všichni – silní i slabí, úspěšní i ti, kteří se s úspěchem setkávají jen zřídka. Jen tehdy, když je prostředí bezpečné, může se v něm žák nebo student svěřit, požádat o radu či pomoc.

Chceme-li se poučit z chování pachatele prosincového útoku, musíme se ptát, co ho dovedlo k odhodlání ublížit. Odborné analýzy ukazují na frustraci – vyplývající z nedostatku vztahů, nepřijetí okolím či omezených možností seberealizace.

Tyto signály lze pozorovat často už na základní škole: osamělost o přestávkách, neúčast na společných aktivitách, nezájem spolužáků, nezařazení do her.