fotografie: Vladimír Šigut, Univerzita Karlova
Dvouleté výročí
Dva roky po tragických událostech na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy se pozůstalí znovu setkali, aby společně vzpomněli na své blízké.
Den naplněný setkáním rodin, benefičním koncertem, modlitbou i tichou vzpomínkou na náměstí Jana Palacha připomněl, že památka těch, které jsme ztratili, zůstává živá a že vzájemná blízkost pomáhá nést i ty nejtěžší chvíle.
Čas sice plyne, ale prázdné místo zůstává.
O to důležitější jsou chvíle, kdy se rodiny mohou setkat, sdílet vzpomínky a navzájem se podpořit.
Setkání proběhlo na pozvání vedení Univerzity Karlovy. Pozůstalým byly předány srdečné pozdravy rektorky Mileny Králíčkové a děkanky Filozofické fakulty Evy Lehečkové, které vyjádřily přání být s námi v tomto citlivém období. Společné chvíle byly umocněny tím, že probíhaly ve čtvrtou adventní neděli.
Společný oběd pozůstalých
Den začal společným obědem v salonku restaurace Café Imperial. V klidném prostředí jsme měli možnost se znovu potkat, mluvit spolu a sdílet své životy za poslední dva roky. Pro mnohé z nás jsou právě tato setkání s lidmi, kteří prožívají podobnou bolest, jedním z mála míst, kde člověk nemusí nic vysvětlovat – kde stačí být.
Lenka Henebergová, bez níž si dnes už nikdo nedovede podobná setkání představit, předala jménem UK všem přítomným krásné vánoční dárky i drobný vlastnoručně vyrobený dárek, který každého potěšil. Zároveň jí bylo vyjádřeno poděkování a byla jí předána malá pozornost jako projev hluboké vděčnosti za její dlouhodobou a neúnavnou péči o nás pozůstalé.
Benefiční koncert
Odpolední část programu pokračovala benefičním koncertem 2. ROK POTÉ, který se konal v evangelickém kostele U Salvátora. Koncert byl organizován spolky Uši pro duši a Spojeni nadějí ve spolupráci s Univerzitou Karlovou. Byl věnován památce zesnulých obětí a zároveň byl beneficí na podporu organizace Nevypusť duši, která se dlouhodobě věnuje péči o duševní zdraví dětí a mladých lidí.
V prostoru kostela zazněla hudba nesoucí silné poselství ticha, bolesti i naděje. Program zahrnoval mimo jiné skladbu Arvo Pärta Stabat Mater, lidové písně Ty bysterský zvony a Izraslo durvo visoko a také premiéru skladby Jana Šikla „Tam, kde je ticho, zpívá srdce“, která byla věnována obětem tragédie.
K přítomným promluvila rektorka Univerzity Karlovy Milena Králíčková, děkanka Filozofické fakulty Eva Lehečková a předseda spolku Spojeni nadějí Lukáš Křístek. Slovem koncert citlivě provázela Petra Křížková.
Lukáš Křístek připomněl také důležitou myšlenku, která zazněla směrem k pozůstalým i celé společnosti:
„Jít dál neznamená zapomínat. Znamená to nést si památku našich blízkých s sebou a snažit se, aby bolest nepřerostla v lhostejnost. Laskavost, vzájemná pomoc a schopnost vidět jeden druhého jsou tím, co nám pomáhá přežít i ty nejtemnější chvíle.“
Tichá vzpomínka na náměstí
V 16:30 jsme se společně s veřejností setkali u památníku na náměstí Jana Palacha, kde proběhla tichá vzpomínka. Zapálené lucerničky a svíčky, položené květiny či společné ticho vytvořily chvíli, kdy se na okamžik zastavil čas.
Taková setkání nemohou vrátit ty, které jsme ztratili. Připomínají nám však, že jejich památka zůstává živá. V našich vzpomínkách, v našich srdcích i v lidech, kteří na ně myslí spolu s námi.
Po skončení programu byla otevřena budova Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde měli pozůstalí možnost navštívit čtvrté patro budovy, místo spojené s tragickými událostmi.
Pro mnohé z nás je to vždy mimořádně silný a osobní okamžik – návrat na místo, které navždy změnilo naše životy.
fotografie: Vladimír Šigut, Univerzita Karlova
Mše a prostor pro osobní vzpomínku
Zakončením společného dne byla také mše za oběti a jejich blízké, kterou sloužil Mons. Tomáš Halík. Toto setkání nabídlo prostor pro modlitbu, ztišení a společnou vzpomínku – chvíli, kdy se rodiny mohou vrátit ke svým blízkým. Setkání po dvou letech znovu ukázalo, jak důležitá je vzájemná blízkost a podpora.
Spolek Spojeni nadějí vznikl právě proto, aby pozůstalí nezůstávali se svou bolestí sami. Památku našich blízkých neseme dál – ve vzpomínkách, v tichu i v naději, že jejich příběhy budou i nadále spojovat lidi kolem nás.